Přejít na obsah


Indie 2008

28. 10. 2008 | Václav Němec | Žádný komentář | Kategorie: Ze života |

Od dubna do října 2008 jsem několikanásobně pobýval v Indii na služebních cestách v indickém státě Maharastra, z čehož jsem zachytil pár informací.

Pár slov o Indii

Indie je skutečně veliká země, která leží na tzv. indickém subkontinentě a jako taková je velice různorodá. Hovoří se mnoha a mnoha místními jazyky, z nichž nejpoužívanější je Hindi. Většina lidí, se kterými se tam setkáváme, hovoří lepší či horší angličtinou. Většina Indů jsou hinduisté, jsou zde však také muslimské a křesťanské komunity.

Pokud bych se měl pokusit krátce charakterizovat indickou povahu, tak bych zřejmě použil slova jako spokojenost, radost, ale také špína a vypočítavost. Z indických kolegů jsem neměl pocit, že by řešili nějaké materiální problémy, a byli z toho sklíčení, naopak na mě působili spíše spokojeně. Na druhou stranu je potřeba říci, že naprostá většina z nich neváhá přijmout pracovní nabídku s vyšším platem byť by to znamenalo opustit stávající zaměstnání a přestěhovat se klidně tisíce kilometrů daleko.

Kapitola sama pro sebe jsou životní podmínky – jsou tak různé, jak různá je Indie. Jsou tam lidé, kteří žijí ve stanech, nemají přístup k čisté vodě a když mají zaměstnání, tak za den dostanou kolem 35 – 50 rupií (asi 13 – 20 Kč). Pak jsou lidé, kteří pracují jako dělníci, šoféři, hlídači, sluhové apod., kteří jsou vypláceni měsíčně zhruba ve výši 4000 – 10000 rupií (asi 1500 – 4000 Kč), záleží na tom, v jak velkém městě pracují. A nakonec jsou různí specialisté a manažeři, kteří nemají problém s měsíční částkou 300000 rupií (asi 115 tisíc Kč). Čili – rozdíly ohromné, o kterých se nám zde v sociální Evropě ani nezdá.

Závody, kde jsem působil

Škoda / Volkswagen působí v indickém státě Maharastra (s hlavním městem Bombay / Mumbai). Jako první zde postavila montážní závod Škodovka, a to blízko města Aurangabad (asi 400 km východně od Bombaye). Vloni začal stavět svůj závod také Volkswagen, a to asi 40 km severně od města Puna (asi 200 km jihovýchodně od Bombaye). Proč si kolegové z VW zvolili jiné místo, mi není jasné, každopádně pro nás, kteří jsme pracovali pro oba závody, to přinášelo spíše potíže než výhody.

Aurangabad vs. Pune

V Aurangabadu jsem působil už v letech 2004 – 2005 (celkem tři měsíce), kdy jsme zaváděli SAP systém pro SAIPL (Skoda Auto India Private Limited). Aurangabad Indové nepovažují za velké město, byť zde bydlí více než milion obyvatel. Nachází se v oblasti, kde moc neprší, a proto nejhezčí měsíce tam jsou září – listopad, kdy už končí monzun a je všechno pěkně zelené. V ostatních měsících je vegetace spíše zahnědlá, což ještě více podtrhuje špínu a odpadky všude na ulicích a celkový dojem je spíše negativní.

Když jsme se měli poprvé přemístit do nově stavěného závodu VW v Puně, tak mě všichni ujišťovali, jak moc je Puna oproti Aurangabadu jiná, a to v lepším slova smyslu. Poté, co jsem se tam opravdu dostal, tak jsem jejich názor příliš nesdílel – neuvěřitelně velký podíl nedostavěných budov, všude odpadky, chybějící chodníky a pro Evropany nezvykle hustá doprava – to vše spojuje Punu s Aurangabadem. Na druhou stranu musím přiznat, že Puna více působí jako město, má více center a rozvoj tam je rychlejší. Tím nechci říci, že v Aurangabadu žádný rozvoj není vidět – od 2005 se staví nová letištní budova, staví se čtyřpruhová komunikace z města směrem na Pune i směrem na Jalnu (kolem Škodovky) a postavil se nový obchodní dům Spencers, ale přece jenom Puna je více městská.

Křesťanský život

Jakožto aktivní křesťan jsem samozřejmě nemohl vynechat tuto část svého života ani v Indii. A tak jsem nejprve hledal, jestli a pak kam se dá chodit do kostela – jak v Aurangabadu, tak v Puně. Za těch pár měsíců jsem navštívil samozřejmě více kostelů, povětšinou katolických, ale občas také evangelických, když katolický nebyl v dosahu. V Aurangabadu jsem navštívil kostel sv. Tomáše, v Bombayi kostel sv. Terezy, v Puně pak kostel v rámci Loyola High School, kostel sv. Xaviera v Chinchwale a jedno místo, jehož název si nepamatuji.

Podle mého pozorování jsou indičtí křesťané poměrně aktivní a vstřícní, kostely byly vždy plné, občas lidé stáli i před kostelem. Indické kostely jsou povětšinou velice otevřené, aby přirozeně proudil vzduch, a až na výjimky se jedná o jednoduchou krabicovou architekturu s pro Evropany nepříliš vkusnou výzdobou. V kostele sv. Xaviera jsem se seznámil nejprve s Gavinem, poté s celou rodinou Fernandizovou a nakonec také s panem farářem. Velice milí a vstřícní lidé, škoda jen, že jsem se s nimi dal do řeči až při poslední bohoslužbě. Každopádně si dopisujeme a v případě, že bych ještě jel do Puny, tak mám nakázáno se hned ozvat :-)

Mluvil jsem s mnoha lidmi také mimo křesťanskou církev, jak se na křesťany dívají, a dostal jsem vždy kladnou odpověď – na rozdíl od muslimů, kterých se hinduisté tak trochu bojí a na nichž se jim nelíbí jejich potlačování vzdělání. To, jestli je člověk hinduista, křesťan či muslim, lze údajně poznat podle příjmení, ale do takového detailu jsem se ještě nedostal :-)

Co mi to dalo

Ptal jsem se Pána, proč mě takto často posílá pryč, když já bych nejraději byl s bratry a sestrami v Plzni, ale zřejmě to tak mělo být, abych někomu pomohl a zároveň také trochu sám povyrostl. Až před poslední cestou, když už jsem opravdu vnitřně bojoval proti tomu, abych tam opět jel, jsem dostal slovo s výzvou, abych tuto cestu vydal Pánu. Abych to udělal pro Něj, obětoval Jemu. Večer před odjezdem jsem to v modlitbě slíbil, a skutečně – rozdíl mezi touto a předchozími cestami se téměř nedá vylíčit. Pán mě celým pobytem tak mile provázel a příjemně překvapoval, že to vůbec nebylo utrpení, jaké jsem očekával.

Toto je tedy mé svědectví – spoléhejme na Boha, konejme vše pro Něj, a tehdy teprve uvidíme, jak Pán jedná.