Litice 1. – 3. února 2008

Tisíc slov o jednom víkendu stráveném v plzeňské oáze. Není to mnoho, ačkoliv se opak může zdát pravdou.

Těžko říci, kdy to bylo poprvé, ale už několikrát jsem vnímal Pánovo povolání do služby – vše se teprve postupně rýsuje… Ale abych jenom neseděl a neříkal „tak tady mě máš, Pane, a děj se vůle Tvá“, ale také se alespoň trochu aktivně zapojil, rozhodl jsem se o minulém Setkání mládeže (18. – 20. ledna) promluvit s P. Francescem, novým pastýřem plzeňské oázy katolické Koinonie Jan Křtitel.

Můj záměr mluvit s P. Francescem byl ještě potvrzen kázáním P. Ricarda, zakladatele Komunity KJK, který při svém kázání v neděli 20. ledna jasně řekl, že pro každého člověka je připravena jedna z pouze dvou cest – buďto manželství, anebo zasvěcený život. Jelikož již delší dobu víceméně nezvratně pociťuji, že první cesta pro mě není, rozhodl jsem se přistoupit k ráznému kroku a vyzkoušet cestu druhou.

Moc děkuji P. Francescovi za jeho přátelský a přívětivý přístup, se kterým mě přijal, vyslechl a společně se mnou naplánoval mojí první návštěvu v komunitě právě o tomto víkendu.Myslím, že se hodí, abych tento podle mého názoru významný okamžik mého života zaznamenal, takže alespoň krátce, jak a co se vlastně seběhlo.

Pátek

V pátek kolem páté hodiny odpolední jsem dorazil do Litic. Už mě tam čekali dva bratři, kteří mi pomohli se zavazadly (zase tolik jsem toho neměl, ale bylo to velmi milé) a ukázali mi, kde budu spát. Pak přišel Pavel, se kterým jsem sdílel pokoj, provedl mě farou, kde jsem se přivítal s ostatními bratry a sestrami. Kolem půl osmé byla společná večeře – pizza, jak je místním pátečním zvykem. U stolu se nás sešlo kolem dvaceti, každý jsme měli na svém místě cedulku se svým jménem – dostal jsem jako host místo vepředu vedle Francesca, což bylo opravdu milé. Mluvilo se italsko – česky, tedy spíše italsky s českým překladem pro mě a ještě Kláru, jednu sestřičku, která také přijela na víkend. Jedlo a povídalo se skoro celý večer, byl to moc pěkně strávený čas ve společnosti tolika bratrů a sester

Sobota

V sobotu jsme vstávali v šest ráno, provedli ranní hygienu a pak asi hodinku trávili s Pánem. Já jsem chválil, četl Písmo a modlil se s Davidem, jedním rozesmátým fajnovým bráškou. Vše proběhlo podobně, jak jsem zvyklý, i když stále jsem si ještě nebyl ve všech věcech úplně jistý. Po snídani jela většina bratrů a sester na oslavu svátku zasvěcených do Plzně; já s Klárou jsme se přesunuli na Valchu, kde je nové hlavní sídlo Koinonie. Tam už mě čekal Janík, šikovný a pohodový bráška původem ze Slovenska, kterému jsem pomáhal s montáží skříně ve skladu. Pěkně jsme si u toho i popovídali, byl to opět příjemný a požehnaný čas. Obědvali jsme na Valše a po druhé hodině, když se bratři a sestry vraceli z oslavy, jsme se přesunuli zpět do Litic. Po odpolední siestě (mimochodem výborný zvyk) jsme pracovali s Pavlem na počítači, ukazoval jsem mu něco z PHP a MySQL, byl za to moc vděčný, a já samozřejmě šťastný, jednak kvůli němu a jednak kvůli tomu, že mě toto „učitelování“ baví.

Na večeři jsme se rozhodli o večerním programu – pouštěli jsme si film –dáno právo volby bylo dáno mně, přičemž obě možnosti nebyly vůbec k zahození – historický dokument (to je sice oblíbený žánr, ale na druhou stranu jenom v italštině, kterou zatím nevládnu) a akční film s anglickými titulky. Podpořen ostatními bratry i sestrami jsem vyslovil přání shlédnout film s anglickými titulky. Název filmu si bohužel nepamatuji, ale byl to takový rychlý akční film z prostředí agentů amerických tajných služeb – ne moc krve, spíš rychlé akce – poměrně slušně vyvedené Po filmu jsme se krátce společně pomodlili a spokojeně ulehli.

Neděle

V neděli nás v šest ráno opět vzbudil pronikavý zvuk cinkání. Modlili jsme se zase s Davidem, bylo to moc fajn. Ke snídani jsem si dal housky s rybízovým džemem, byl s velkými kousky – moc dobrý. Ve tři čtvrtě na devět jsme odjeli směrem Chlumčany, kde od devíti hodin začínala klasická katolická bohoslužba. Tam jsem se už orientoval a mohl jsem přispět svojí troškou nepříliš trénovaným tenorem. Kaple byla plná (bez nás tam bylo 17 lidí, čili dohromady 25), mše proběhla výborně, kázání měl Francesco a myslím, že se lidem líbilo.

Po bohoslužbě jsme se rozloučili s místními farníky (zvlášť někteří byli velmi šťastní, že nás přijelo vícero) a odjeli směrem Litice. V půl jedenácté začala charismatická bohoslužba ve „stodole“, to už je klasika, co jsem znal z jiných příležitostí. Ale i přesto to bylo trochu jiné – cítil jsem velký příval radosti, pokoje a lásky.

S bratry a sestrami jsem ještě poobědval – měli jsme italské těstoviny – a poté přišel čas loučení.

A co teď?

To, co ještě teď, když píšu tyto řádky, pociťuji, se nedá snadno popsat. Jedním slovem by se to dalo asi vyjádřit jako naplnění – to je to, co člověku, který žije po celý týden sám a víceméně chodí pouze do práce, víkendy tráví s rodiči nebo přáteli, chybí. Práce, kterou mám, je sice výborná, a i když na ní samozřejmě někdy také nadávám, jsem za ní rád (ostatně jinak bych to nedělal), ale jedno mi nepřináší – to stejné, co mi nepřináší ani osamocené bydlení – a tím je právě naplnění.

Vím, že Pán je stále se mnou – když Jej cítím i když Jej zrovna necítím – v tom mám jistotu. V čem jistotu nemám, je, jestli život, který doposavad vedu, má ten správný cíl – respektive jestli kdybych život, který doposavad vedu, vedl i nadále, jestli by se nejednalo o minutí se cíle. Je to jistě téma na další modlitby, ale i tak se moc těším, až budu mít další šanci mezi bratry a sestry opět zavítat.

Modlitba na závěr

Pane Bože, děkuji Ti za možnost strávit víkend s bratry a sestrami v komunitě. Díky Tobě, Pane, že vedeš mé kroky na cestě, kterou jsi pro mě připravil. Prosím Tě, Pane, požehnej sestrám a bratrům v komunitě a dej jim svou lásku, radost a pokoj. Prosím Tě, Pane, dej mi jistotu v mých dalších krocích, dej, abych správně zvolil cestu, kterou se dál vydat, a dej, Pane, prosím, abych směřoval své kroky k Tobě ve správný čas. Sláva Tobě, Pane. Ve jménu Ježíše Krista. Amen.